Vodění za ručičku zakázáno!

Znáte to. Děti se postaví na nohy a už se těšíte, až začnou chodit. Tak jim trošku pomůžeme, chytneme je za ručičky a budeme chodit s nimi. Zákaz! Alespoň tak jsme si to nastavili my. Musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí.

Tohle je taková ministěna, fotka spíše ilustrační

Proč? Alespoň u Andulky to teď, vlastně pořád, funguje tak, že se spoléhá jen sama na sebe. Nikam se nevrhá v domnění, že ji někdo chytne.

Je pravda, že na to pomáhání/nepomáhání je spousta názorů, co člověk to názor. My jsme se u Andulky snažili aplikovat to, že je potřeba, aby si na všechno přišla sama.

Z chytrých knih jsme vyčetli, že „potřebuješ pomoct“ má negativní význam, v podstatě tomu druhému sdělujeme, že to nezvládne a bez nás se neobejde. Druhá věc trochu s tím související je, že jsme omezili (je to v nás zakořeněné, takže se toho zbavit asi úplně nejde) předjímání děje. Takové to: Nelez tam, spadneš.

I z toho důvodu jsme se v domácnosti snažili slovo pomáhat omezit, nahradili jsme ho slovem asistovat či jistit.

Nejvíce se tato pravidla uplatňovaly venku, na hřišti. Žádné chození za ručičky. Ne. Pády k učení se chodit patří. Žádné vysazování na skluzavky, prolézačky a podobně, či sesazování, pokud vylezu někam odkud nedokážu slézt, je to můj problém, musím ho vyřešit. S tím souvisí další pravidlo, které jsme Andulce zavedli: „Je potřeba lézt jen tam, odkud dokážeš sama slézt.“

Fungovalo a pořád funguje to báječně. Byli jsme a stále jsme pyšní rodiče. Když Andulka sama vylezla na malou skluzavku a sjela po ní svým stylem (po bříšku nohama napřed), hřálo nás to u srdce. Sama dokázala lézt i na velkou skluzavku po žebříku, po provazových prolézáčkách a dalších atrakcích na hřišti, všude sama. Někdy už to bylo trochu výš a měli jsme strach, to je přirozené. Tam jsme ji jistili, to znamená, že jsme stáli v blízkosti, a kdyby něco nevyšlo, tak bychom ji chytili. Nepamatuji si, ale že by to někdy potřebovala. Jednou ji podjely nohy "na provazech" v asi dvou a půl metrové výšce, visela tam jen za ruce, naštěstí vše vybalancovala a dokázala se zase nohama zachytit. Musím říct, že jsem se lekl a udělal nejrychlejší kroky v mém životě, ale nebylo třeba.

Samozřejmě i padala, naštěstí z malých výšek, řekl bych, že to v ní budovalo odhodlání to zvládnout úplně sama, alespoň takto jsem četl její výraz tváře.

Myslím si, že tento přístup, alespoň u Andul, zafungoval ještě v jedné rovině. A to, že začala, a stále ještě začíná, něco dělat nebo lézt někam, až si je stoprocentně jistá, že to zvládne. Nevím, jestli to je důsledek i tohoto přístupu nebo více faktorů, ale žasnu, jak je Andulka zodpovědná. Rozfrčí se na odrážedle, ale před každým přechodem (nebo nějakou branou, kde by mohlo vyjet auto) sama zastaví, počká až přijdu, rozhlédneme se a počká až bude moct pokračovat dál.

Ale možná je to jen přirozená nátura Andulky. Každé dítě je unikát a dalších dětí už nám to fungovat nebude. Kdo ví? Ale nyní jsme hrdí a pyšní rodiče, tak nám to ještě chvilku nechte.

Téma nepomoci rozváděl i například Jarda Dušek ve Fokusu Václava Moravce. Tady je sestřih z tohoto pořadu: